Dnes jen němé kapky nebe padají
na vlastní šťastně setnutou hlavu,
jak tóny houslí v ozvěnách se zdají
a já v nich brodím se, vznáším i plavu
a někde za mnou objevila se duha.
Tou bránou do nebe nesmím projít,
neb není jiskra, která zapálila by oči,
se mnou zhyne slunce a vlci budou výt,
omámeni tmou, ke shnilé svatozáři,
která mi naštěstí nikdy nepatřila.
Z orloje kohout smutně kokrhá, musí,
za chvíli můj konec zhlédnou i apoštolé,
mé srdce se dál trémou z konce dusí,
a mé divadlo už je prázdné, setmělé,
poslední poklona pro sebe sama…
Dnes jen šklebící se zrnka hlíny padají
na mou vlastní usmívající se tvář,
koncert nehtů ďáblovi sluhové hrají,
mé z růží oči budí jakási bledá zář,
přeci jen i dnes vám začalo svítat.