Pršelo a já si říkal,
že zas někdo umřel,
nebe bylo temný hej
a na stole točící se dýka
zmatená, místo kompasu,
zmatená z toho nečasu,
potichu krvácela mi.
Kdysi někdo mi říkal,
že svět je malej a divnej,
nebe bylo temný hej
a já zpod popelnice víka,
jó, jakou já tam dělal krásu,
díval jsem se bez souhlasu,
tak kdy už budem sami?
Včera zase jsem si to říkal
a ďábel vytrvale do ucha hučel,
nebe bylo temný hej,
jo, teď se mi pekelně stýská,
pohled do tvých očí nesnesu,
na prstech cítím námrazu,
ležíš pode mnou… C‘est la vie.