V posledním pozdravu
ruka unaveně okno hladí,
zvláštně studené je.
Tichem noci smutně plavu
ve falešných tónech houslí,
zbaběle prchám z boje.
Zítra snad vlajka černá
hrdě bude pro mě vlát
nad smutkem nasněženým.
Mé srdce buší do Tvých vrat
časem lehce zrezivělých…
S hudbou ztratilo se mi i nebe,
ovšem smutek seshora sněží dál,
do reality kruté jsem procitnul.
Přes boty z papíru teď mě zebe
jako bych zas před bránou stál,
jako bych ještě nikdy neusnul.
Nové ráno už mě nečeká,
poslepu letím nocí za sluncem,
pokud jen oslepnu, budu rád,
tuším, že je to mým osudem,
pro radost cizí muset umírat.