Ve sklence bílého vína
vidím tě matně, jako z dálky,
jsi najednou nějaká jiná,
na krku máš drobné korálky.
Jsou to asi stopy hříchů mých.
Džapuji v opilecké hrůze
i když se to nesmí, haré Ráma,
u srdce však bodá mě tuze,
když v té sklence jsi tak sama,
už dávno přešel mě smích.
Pod listy tiše pláče zem,
ty také notně se prohýbáš
pod tíhou perel co navlík jsem
ti z lásky a už nesundáš,
vždyť jsou to stopy hříchů mých.