Potichu, jak sněhové vločky,
úzkost snáší se ti do dlaní,
slunce schovalo se, však páni,
z té tmy stydlivě sledují tě
nádherně zelené oči kočky.
Silueta dokonalá ze tmy se noří,
zoubky vyceněné chtějí tě sníst,
na tu krásu tiše dívat se smíš,
vím, bude to asi trochu kruté,
ale za tu chvíli s Ní to stojí.
...
A medvídek smutný roztrhaný
pod sluníčky zelenými zmírá.