Tiché sténání uvadajících květů
v travách měkce přikrytých tmou,
myslíš, že chceš k nim stále prohodit větu,
první a poslední Na shledanou.
Tvá slova letí jako střepy vstříc květů louce,
spěšně jako zlaté slzy tančí bílou tmou,
budou ještě v tom prázdnu modlící se ruce
a oči slepě čekající na příští zlatou?
Tiché, a přitom tak řvoucí sténání to je,
tak možná poslední květiny luk skončí,
tvůj pozdrav už zřejmě nikdy nenajde je:
Sežehnuty první slunce loučí se navždy loučí
s tebou.